Dušičky

S přicházejícím podzimem nastává klid v přírodě, v našem srdci a duši. Rána jsou již chladná, začínají se objevovat první mlhy. Přicházejí z luk, kde se plíží těsně nad zemí, zahalují do své neproniknutelné vlhké náruče vše, co se jim postaví do cesty. Je to zvláštní podívaná.....na louce u lesa se drží při zemi pruhy přízračné mlhy, z níž vyčnívají pouze krky a hlavy ostražitých a plachých laní a srnců, postupuje dál mezi stromy, až je řidší a řidší s houstnoucím lesem. Při jeho okraji na jehličí smrků zanechává jemné mlžné kapky, které třpytivě dopadají dolů do smaragdově zeleného mechu, vládne naprosté bezvětří... les je tichý, v dálce se ozývá ťukot datla, křik káněte, sem tam se ve vzduchu zavrtí spadlé semeno ze šišky. Les mlčí. Postoupí-li mlha do vsi, nezastaví se před ničím, postupně sevře do své náruče i borovský kopec, kostel a hřbitov - nastává obyčejně čas dušičkový. 

Mlha v nás vyvolává pocity tajemna, nadpřirozenosti a pohádek. Vnoříte se do mlhy a s napětím čekáte kde se ocitnete, až se rozestoupí. Často býváte zklamáni. Uvidíte totiž stará neměnná místa. Možná vám půjde někdo vstříc...možná se otočí zády. Ale - možná se ocitnete v pohádce, někde vysoko mezi oblaky a uvidíte anděly. Noří svá bělostná křídla do vzduchu, jako se noří ruce do ledové vody, mlha víří pod jejich máváním a oni se kolem vás vznášejí.......NE. Jenom vaše podvědomí touží vidět tu nadpřirozenou krásu. 

Tak jako každý rok touto dobou kráčíme známou cestou navštívit hroby našich blízkých, abychom uctili jejich památku, zapálili svíčku a pomodlili se za jejich duše. Vzpomínky, které jim věnujeme po celý rok, nabývají v tento čas na intenzitě, člověk cítí zvláštnost tohoto období. Vejdete na hřbitov, sem tam se válí chuchvalce mlhy, ve vzduchu je cítit vůně tlejícího listí, všude je klid, na hrobech svítí stovky červených a bílých světýlek, probarvují lesklé kapičky mlhy a člověk si dopřeje chvilku rozjímání. O životě, o svých blízkých, na povrch vyplouvají nostalgické vzpomínky a člověku je tak nějak teskno.....za rychle prožitým životem, za tím co bylo, a co mohlo být. 

Mnohdy se zde setkáte se známými, které jste spoustu let neviděli. Pohovoříte, podáte si ruce a máte hřejivý pocit, že jste potkali někoho z dřívějších let, někdy postačí se jen pozdravit a stisknout ruku... Odcházíme k domovu a těšíme se do tepla. Na čaj s kvalitním českým toxickým rumem (nová studie EU) a na bábovku z kvalitního českého předraženého másla. A já po vzoru kolegyně Jitky P. si tak jako každý rok touto dobou pouštím oblíbený černobílý film Příběh dušičkový.... 

Vzpomenu-li si na podzimní a zimní obrazy Josefa Lady, zaujme mne na nich stoupající dým z komínů rovně vzhůru do oblak. První víkend v říjnu takto stoupal dým z komínů i u nás v Borové. Vládlo bezvětří, možná byly příznivé i jiné klimatické podmínky. V naší vsi jsem takto stoupající dým neviděla hodně dlouho. Spíše se z komínů valí hustý žlutohnědý kouř, který vylétne z komína, sveze se po střeše a spadne do ulic, zahrad a dvorků, kde se drží ve smogové pohotovosti. V podvečer je ves prázdná, jediným znakem života je právě kouř z komínů. Někdy se nedá ani dýchat. Oheň zhltne vše, co se mu nabídne. A je opět jenom na nás, čím topíme, zda třídíme odpad. Samozřejmě každý z nás v rámci svých možností. Uvědomme si, že to děláme hlavně pro sebe.

Do vrby našeptala Jana Sobotková

Karel Kukulín