Houby s octem

Houbařská sezona vrcholí. Fotogalerie na facebooku se začínají plnit košíky hub a vy si asi říkáte, že dle názvu článku vám zde předložím zcela nejlepší mnou osobně ověřený recept na skvělé nakládané hříbky do octa. Ne, bohužel, rád bych se věnoval i těmto příjemným věcem, ale žádný recept pro vás dnes nemám. Totiž ne vždy, když někdo řekne: dostal jsem houby s octem, tak tím bude mít na mysli, že dostal vynikající delikatesu. Houby totiž nejsou jen hřiby a lišky. Houby máme i na mytí nádobí a nebo ty, s nimiž se myje školní tabule. A o takové houbě toto rčení asi je. Když ukřižovali Ježíše Krista a on žíznivý požádal v posledních chvílích svého života o vodu, tak prý jeden římský voják namočil houbu do octa a podal mu ji k ústům. Ježíš ochutnal a prohlásil: "Dokonáno jest". Zaklonil hlavu a žíznivý zemřel. Ocet není ten pravý nápoj, po kterém byste toužili, když byste měli žízeň. Když řeknete: dostal jsem houby s octem, máte tím na mysli, že jste nedostali nic, vůbec nic. Když o někom prohlásíte: "ví o tom houby s octem", znamená to také, že o tom nemá ani páru. Já osobně o spoustě věcech vím houby s octem, co však vím zcela jistě je, že se k ostatním máme chovat s úctou, zvlášť ke starým lidem.

Malé děti, opravdu malé děti, jsou něco jako nepopsaná školní tabule. Každá křivda se na nich podepíše a oni se ani nemohou ve světě dospělých bránit. Křivda se na jejich pomyslnou tabuli zapíše. A to je, ačkoliv to není hned patrné, mnohdy ovlivní na celý jejich život. Staří lidé, a těm se chci v mém dnešním příspěvku věnovat více, ti mají oproti dětem svou tabuli popsanou ze všech stran. Na této imaginární tabuli jsou zapsány všechny jejich životní zkušenosti, úspěchy i neúspěchy, dobra, lásky i nenávist, zlo a křivdy na nich spáchané. Je téměř pravidlem, že starší lidé toho už moc nepotřebují, rozhodně ne toho hmotného. Radost jim dělají obyčejné věci, které, pakliže jste mladšího věku, považujete za samozřejmé. Všimněte si u svých rodičů a prarodičů, že za krásný den nepovažují ten, kdy si pořídí nejnovější typ smartphonu, ale ten den, kdy jsou jejich nejbližší šťastní. Nebo den, kdy vstanou z postele a nic je nebolí. Za krásný den považují ten, kdy jste si na ně udělali čas a naslouchali jim, protože jim záleží na tom, aby vám ze své popsané tabule něco sdělili. Je to proto, že by si přáli, abyste se vyvarovali chyb, které oni ve svém životě udělali. Starší lidé ze všeho nejvíc ocení, když jim někdo naslouchá a věnuje jim svůj čas, protože čím jsme starší, tím víc si uvědomujeme, že peníze, domy a auta nejsou tak cenné jako je čas. Je to zřejmě proto, že ve stáří je čas něco, co nám dochází....

Tím, že někomu věnujete svůj čas, prokazujete mu úctu.

Velice pozitivně hodnotím místní zvyk, při němž zastupitel obce - zpravidla starosta - osobně přijde poblahopřát k životnímu jubileu. Každý člověk je jiný, každý tuto návštěvu nejvyššího reprezentanta obce vnímá jinak. Pro některého oslavence tato návštěva třeba nic důležitého neznamená a někdo se na ni naopak těší a připravuje se na ni i několik dní dopředu.

Představte si někoho, kdo vás má rád a je pro vás ve vašem životě důležitý. Může to být vaše babička nebo maminka, někdo, kdo je vám skutečně blízký. Představte si, že tato osoba prožívá svůj významný den - řekněme například oslavu 80. narozenin. Je to významné životní jubileum, životní milník. Oslavenkyně netouží po darech, už vůbec ne po nějaké poukázce a bonboniéře. Daleko větší radost jí udělá ta zcela jistě plně zasloužená projevená úcta. To, že si i na obci někdo vzpomněl a věnuje svůj jistě nabitý časový harmonogram osobnímu blahopřání a krátkému setkání a popovídání si třeba i nad fotografiemi o tom, jak se žilo dříve a jak se žije dnes. Oslavenkyně se těší se na den "D", plánuje ho, a to proto, že chce, aby vše proběhlo hladce, důstojně a ke spokojenosti všech. Chce ukázat, že přes svůj pokročilý věk ještě nepatří do starého železa a zvládá to, co správná hostitelka zvládat má. Napeče čerstvé koláče, nechá si upravit účes a čeká.... V den oslavy se nedočká, a možná je to dobře, den to byl náročný, gratulantů bylo moc, vše se vyvedlo. Den druhý: vše se opakuje. Brzy ráno vstane a znova napeče, nechá si vyfoukat vlasy, ještě něco svátečního, přeci nepřivítá návštěvu v teplákách a ...... a zase nic. I pro to má pochopení. Dnešní doba je uspěchaná, není to jak za jejího mládí, nic se neděje....... Den třetí: stará paní vyhlíží z okna, je jak na trní - a zase nic. Den čtvrtý a pátý...... Den sedmý - nic, nic, nic. Dodnes stále nic. Dostala houby s octem.

Představili jste si to? Osmdesátiletá paní, co každé ráno sbírá sílu a téměř rituálně všech sedm dnů peče, aby přivítala zástupce městyse jako správná hostitelka. Jaký z toho máte pocit? A jaký pocit to asi vyvolalo v oslavenkyni? Také cítíte tu pachuť octa v ústech?

Do viklovské vrby našeptal David Burian

Karel Kukulín